TEREZKA
plemeno: francouzský buldoček
datum narození: 10.6.2006
bydliště:
Havlíčkův Brod
páníčci: rodina Beránkova ( psovod Jana Beránková :o) )
psí parťák: fr.buldoček Honzík
kontakt: JanaBerankovahb@seznam.cz
"Účastním se pravidelně srazů bílých boxerů."
OSLAVILA JSEM 1. NAROZENINY - FOTO
TEREZKA NIČITELKA:
VOŘÍŠKIÁDA VE STRMILOVĚ, POŘÁDANÁ ÚTULKEM V MALÉM
JENÍKOVĚ ( KVĚTEN 2007 ):
1.místo - kategorie pejsků bez PP
"Jmenuji se Terezka, narodila jsem se 10.května 2006 a jsem francouzský buldoček. Dovolila jsem se vetřít mezi své vzdálené příbuzné, protože jak se na ně tak dívám,jsem jim trošku podobná. Teda až na ty uši a výšku. Jen jedno nemám-PP, snad mi to prominete. A proč se také hlásím mezi vás? Mezi francouzskými buldočky je bílá barva sice povolená, ale právě mnozí z nás jsou díky této barvě často postiženi hluchotou. Doufám, že mě mezi sebe přijmete, snad se vám ve vašich lumpárnách také vyrovnám.
Pocházím až od slovenských hranic z krásného prostředí Bílých Karpat. Mezi mými sourozenci jsem byla jediná hluchá, proto pro mě hledali novou rodinu, kde mě s tímto handicapem přijmou. A dočkali se. Jednoho dne volala paní, která má staršího pejska francouzského buldočka a chtěla by k němu nějakou kamarádku, prý vše odkoukám od něj a vše se tak lépe naučím (to se teda spletli !!!).
A tak mě 9. července 2006 naložili do auta a vydali jsme se na dlouhou cestu, až na Českomoravskou vysočinu-do Havlíčkova Brodu. Tam na mě už čekala moje nová rodina-nová panička se dvěma dětmi. Snažila jsem se tvářit co nejroztomileji, aby si to snad nerozmysleli. Zdá se, že jsem udělala dojem, protože si mě domů odvezli.
Už půl roku s nimi sdílím jejich byteček a zdá se, že jsem i hlavou rodiny. Honza-ten můj starší psí brácha, co tu se mnou bydlí, je myslím ze mě na mrtvici. Panička mu říká, že se uklidním, že jsem ještě štěňátko, ale docela se mi daří ho dobře vytáčet. Ale mám ho ráda. Vždyť jak na mě přijde únava, tak se k němu stulím. On totiž příjemně hřeje.
Ale co přímo nesnáším je to,když panička musí odejít někam pryč a musí mě na chvíli nechat doma samotnou. Dopoledne to ještě vydržím, to většinou stejně prospím. Ale když mě nechá samotnou odpoledne, tak to se vytočím, seberu těm svým malým dvounožcům nějakou hračku (naštěstí je to ta, se kterou si již stejně nehrají), dotáhnu ji na chodbu proti vchodovým dveřím a na kousíčky ji rozštípu, roztrhám, nadrtím a udělám úhlednou hromádku. Pak si vezmu paniččinu pantofli a spokojeně s ní usnu v pelíšku. A co na to panička? Ta když přijde domů a vidí tu spoušť, tak začíná střídavě rudnout a blednout, ale přemůže se a jde se mnou musí nejdříve bouřlivě přivítat (jak se informovala, nemůže mi dát na zadek hned, protože bych se prý bála jejího příchodu). Pak vezme odpadkový pytel a jde to uklízet. A já v ten moment přiskočím a chci jí pomoct. A v tom mě lupne přes zadek a otevírá přitom pusu. Naštěstí ji neslyším. To je výhoda.
Ale nevydrží se dlouho zlobit, má mě totiž moc ráda. Chvíli dělá rozzlobenou, ale já na ní hážu tak provinilé pohledy, že se nakonec stejně vyškrábu k ní na klín a už je zase dobře.
A co říci závěrem? Snad se mám dobře, mám rodinu, kde se rozdíl mezi psem a dětmi nedělá (což ostatní lidé asi nedovedou pochopit), spím se svou početnou smečkou v posteli, kupují mi i kvalitní papání, protože se u mě zpočátku projevila i alergie na hovězí. To ostatní snad musí posoudit jiní. Tak pac a pusu, snad se kamarádi někdy setkáme."